Strach

Strach je asi třetí nejmocnější síla ve vesmíru, hned po lásce a zvyku. Všichni známe a máme strach. Někteří mají tu nemilou čest s druhým stupněm strachu - úzkostí. A nebo se třetím stupněm strachu - panickou úzkostí. Extrémním projevem strachu je posttraumatická stresová porucha (PTSD). Chci zde říci, že obdivuji lidí trpící úzkostí i PTSD, neboť tlaky, kterým jsou uvnitř sebe vystaveni, jsou extrémní. Tito lidé jsou podle mě velice silní, že se svými strachy jsou schopni žít.

Úzkost na nás občas vyskočí jak čertík z krabičky, ale pokud je častá, tak patří spolu s panickou úzkostí či PTSD do rukou odborníka. Úzkost sama o sobě, jak píší odborné knihy, není emoce škodlivá. Právě naopak, nenechává nás vykašlat se na nějaký problém. Ve správné míře je, jako ostatní emoce, pomocník. Ale pokud trvá dlouho, nebo je nepřiměřená, je potřeba ji zpracovávat.

Jsou studie ukazující na změnu fyziologie nervové soustavy u lidí trpících PTSD. Dochází k biochemickému posílení stresových obvodů v těle a mozku. Důsledkem je, že jedinec je více "nastartovaný", neustále ve střehu očekávaje další hrozbu. Pokud tuhle smyčku v hlavě nezačneme rozpojovat pomocí vhodných terapií, propadáme čím dál víc strachům a pocitům, že nebezpečí na nás číhá na každém kroku. Přestáváme si život užívat, stáváme se pesimisty hledajícími jen to špatné. Jenže si to ani neuvědomujeme, přijde nám to normální a nutné. Trpíme však stresem a vzniká prohlubující se bludný kruh. Nemluvě o našem okolí, které nás vnímá čím dál negativněji.

Strach je však původně náš ochránce, umožňuje nám se vyhnout rizikovým situacím a místům. Pomáhá nám k tomu, abychom uměli rozpoznat bezpečí a zůstat v něm. Má však i jinou funkci. Ukazuje nám, kde jsou naše limity. Jakmile nemůžeme překonat svůj strach, znamená to, že jsme našli něco, co by zasloužilo naši pozornost a zpracování. Nejde ale o očividně nebezpečné věci, jako skákat z letadla bez padáku. Jde o věci, které jsou běžné pro život, o věci, se kterými jiní problémy nemají. 

Létání, řízení auta, dát partnerovi důvěru ve vztahu. To jsou příklady toho, kde nás může strach paralyzovat a přitom jde o věci běžné.

Strach se v nás rodí dvěma způsoby. První způsob, kterým v nás koření strach nebo ustrašenost, je přejímání strachů z rodiny a nejbližšího okolí. Druhý způsob je, když sami prožijeme nebezpečnou a velmi emočně vypjatou situaci. Strach pak nastoupí sám, aby nás uchránil podobného dalšího prožitku. V extrémním případě tedy vzniká úzkost nebo PTSD.

Od určitého okamžiku však strach paralyzuje život. Ubírá nám radosti, nutí nás přesmíru myslet. Může se objevovat tak často, až by se s nadsázkou dalo říct, že máme strach ze života. Čekáme, kdy zas přijde nějaká rána. Strach ze života je vlastně odrazem strachu ze smrti. Pokud bychom se nebáli zemřít, byl by důvod se strachovat s čímkoli v životě?

Jedna z dvousečných a velice zakořeněných myšlenek je "co když?". Dle mého názoru tuto myšlenku téměř všichni používáme k tomu, abychom vymysleli horší a horší předpovědi. Zkoušejme si ale v představách přemýlat "co když" pozitivně? Např.: Co když se v brzku najde někdo, kdo mě bude umět pomoci? Co když se stane něco nečekaného, co zvrátí vývoj v můj prospěch? Co když se spolehnu na život, že se o mě postará, když už nebudu moci? Co když dám důvěru svému tělu, imunitě, partnerovi, přátelům a sám sobě? Pokud nám vyskočí odpověď tvrdící, že bychom byli akorát zklamáni, pak náš strach prostě a jednoduše pramení ze ztráty důvěry. U lidí, kteří si prošli život ohrožujícími situacemi, jako válka, těžká choroba či životní zrady, je důvěra v osud silně otřesena. Tito lidé jsou přenastaveni na neustálé očekávání ohrožení. Bohužel jejich strach už často přestává fungovat jako ochránce, ale stává se vězením.

Naštěstí se strach z běžných věcí dá naučit zvládat. Ať už jde o vztahy, létání nebo zdraví. Nebojme se vyhledat pomoc odborníka. Není to ostuda, ale projev síly, když si přiznáme, že se bojíme. Už jenom samotné přiznání si strachu vede k jeho většímu zvědomění. Pak vznikne trocha prostoru, ve kterém se nad strachem můžeme zamyslet a možná i poznat, že v té či oné situaci je nepatřičný. Strach je pro většinu z nás ve většině situací ochránce. Myslím si však, že u každého strachu je potřeba se pozastavit a zhodnotit, zda je reálný a přiměřený. Často nemáme strach z dané situace, ale z toho, jak se nám v hlavě roztočí představivost o těch nejhorších následcích. Tyto představy pak strach zhoršují a mohou vést i k úzkosti. Tyto představy však můžeme nahrazovat jinými, více racionálními představami. Pokud si je dostatečně budeme opakovat, převládnou a náš ze strachu vystavěný žalář se začne rozpadat.

Strach má ještě jednu důležitou roli, roli nezbytnou v duchovním a duševním růstu. Díky strachu umíme odpouštět stará zaběhnutá přesvědčení a hledat nové možnosti. Například když trpíme nemocí, s níž lékaři neumějí zacvičit a nebo vyhrožují, že je nevyléčitelná či dokonce smrtelná. Mnoho lidí začne hledat alternativní způsoby léčby, obrací se na víru, poprvé v životě se podívá dovnitř sebe. Doposud používané přesvědčení, že když mi něco je, doktor to vyléčí, přestává být platné. Nastoupí strach o budoucnost, o život, o zdraví. Ten pak lidi pohání k hledání nových cest léčby a vnitřního míru. Strach funguje jako jakési odrážedlo, díky kterému se odstrkujeme od něčeho, co nechceme k novým věcem. 

Jako u všeho, záleží i u strachu na jeho míře, adekvátnosti a době trvání. Nebojme se vyhledat pomoc. Pokud se bojíme (například z nesmysleného přesvědčení, že druzí nás odsoudí jako slabochy), pak vlastně použijeme strach k tomu, abychom ho v sobě množili. Vzniká strach ze strachu. Použijme naše vědomí k uvědomění si strachu a následně k hledání cest, kterak jeho případnou přebujelost zmírnit.