Názor

Názor, náhled, pohled na věc, představa o něčem. Jde vlastně o jedno a totéž. Jde o to, jak danou věc nebo situaci vidíme. Jenže to je právě kámen úrazu. Názor totiž nemusí nic pravdivého vypovídat o skutečnosti, o pravé podstatě toho, co vnímáme.

Názor, vlastně nějaká myšlenka o něčem, se začíná rodit u smyslového vnímání. Abychom přežili, jsme od přírody vybaveni schopností věřit svým smyslům. Když si všimneme díry na chodníku, obejdeme ji a nepřemýšlíme, zda tam skutečně je. Jak by to asi dopadlo, kdyby začala antilopa přemýšlet, jestli ten lev, co na ní běží, je skutečný? Pro lva jistě dobře. Ale i smysly podávají někdy nepřesvědčivé informace. Žádný ze smyslů neumí pojmout plné spektrum stimulu, na který je vybaven. Naše uši slyší jen určité frekvence zvuku, oči vidí jen určité frekvence světla, chuť a čich vnímá jen to, co je rozpustné ve vodě a vypařuje se. Kůže vnímá jen určitou sílu tlaku. A ještě se to mění s věkem. Díky bohu, že to je takhle omezené. Asi by nám přeskočilo, kdyby náš mozek musel zpracovávat plné spektrum přicházejících informací. Prostě naše smysly jsou nějak evolučně nastavené, jak to bylo a je potřebné. A vůbec nevadí, že každý vnímá barvy trochu jinak a slyší jinak (pokud teda nemá vidiny, slyšiny, částečnou nebo úplnou poruchu smyslového čití). 

Důvod, proč názorům věříme, je prostý. Názor nám má pomáhat vytvořit obecně platné schéma pro typizované situace, abychom přežili. Abychom se názory řídili, musíme jim věřit. Tedy aby antilopa přežila, vytvořila si názor (instinkt): vidím lva, který se ke mě přibližuje, a to dělá, jen když mě chce zabít. Tomuto názoru musí naprosto věřit. Antilopy, které mu neuvěří, dlouho nepřežijí a tedy nepřežije nikdo, kdo by dalšímu pokolení předal schopnost nevěřit svým názorům. Z názorů, které se týkají pro nás zásadních situací (otázky přežití), vznikají přesvědčení (nebo instinkty). Jsou to extrémně opevněné názory, jejichž zpochybnění (pokud by to bylo vhodné) vyžaduje veliké úsilí. Věřím, že právě kvůli evoluci a principům v živočišné říši své názory považujeme za jistojistou pravdu, které se musí všechno ostatní podřídit. Toto je prvotní důvod, proč přes názor nevidíme pravdu. Realita je komplexnější, než náš názor, ale my svému názoru věříme až tak, že se realitu snažíme do něj napasovat. A to všechno proto, abychom přežili. 

Další z háčků ukrytých v názoru nastupuje při vyhodnocování komplexních situací. Situacích, které se nás jakkoli týkají. Tehdy se projeví jistá vlastnost mozku. Mozek má oproti počítači jednu výhodu. Umí situaci zpracovat a vyvodit závěry, i když nemá všechny potřebné informace. Tak vlastně fungují detektivové či vědci. Detektiv neví, co se přesně stalo, ale na základě stop a indicií umí rekonstruovat příběh a dojít k jedinému, většinou snad správnému závěru. Asi netřeba zdůrazňovat, kam vyhodnocování situace na základě neúplných informací vede... Vede k neúplnému pojetí reality, tedy k milnému názoru. Nikdo nám ale na druhou stranu nemůže úplnost informací zaručit. Mějme to však na paměti, když si o někom/něčem děláme závěry - nikdy o dané osobě nebo věci nevíme všechno potřebné.

V situaci, která se nás týká, přijmeme tedy fakta ze smyslů a teď to začne v hlavě šrotovat. Ihned nastoupí clona, která nám zabrání vidět jasně. Jsou to naše vnitřní síta. Přes ně projde jen něco. To, co necháváme našimi síty projít, je podmíněné naší výchovou, historií a názory, které jsme vytvořili v minulosti. To už je přeci dost subjektivní a individuální. Tedy naše síta jsou další věcí, která rozostří vnímání skutečnosti. Dejme tomu, že na nás vykřikne partner, protože jsme už znova zapomněli koupit vajíčka. U kolika z nás by se objevily první myšlenky na to, že nás nemá rád, nebo že jsme udělali nějakou hroznou chybu? Jen tak na zamyšlenou - jak jsme se cítili, když na nás křičeli rodiče? A čím nám vyhrožovali, když nebudeme dělat, co oni chtějí? Jiné by to bylo, kdybychom vyrůstali v prostředí od malička nám vštěpující, že občasný křik nevadí. Že to je jen momentální stav, který neznamená konec něčí lásky nebo náklonnosti. Tím by vniklo síto, které by říkalo, že se křikem nemusíme trápit (ale ani to by v jistých situacích nemuselo být dobré).

To, co projde přes naše síta dál, se pak zpracuje ve formě nějakých myšlenkových struktur, které jsou často vědomě nepostřehnutelné. Odehrají se v podvědomí. A tyhle struktury v první řadě vyústí v emoce. Jak na křik partnera zareagujeme? Někdo úzkostí, jiný vztekem, lítostí nebo netečností. Protože se chceme vyhnout nepříjemným emocím, začneme konat.

Způsob konání je další ryze individuální záležitostí, i když možností není příliš mnoho. Konáme podle naučených vzorců a nebo vzorců, které jsme si vytvořili v minulosti. Tedy začneme plakat, křičet, odejdeme pryč, odejdeme koupit ta vajíčka a nebo jen koukáme, co bude dál. Takže na původní impulz (křičí na nás partner) můžeme vymyslet různé možné reakce v závislosti na tom, jaký názor si na situaci uděláme. Která z reakcí je ta správná? To už záleží na našem názoru :).

Názorová přesvědčení vznikají, když názor sdílí jedinci ve skupině, ke které se hlásím. Některá kolektivní přesvědčení nás chrání (např.: Drogy jsou velice nebezpečné.), jiná kolektivní přesvědčení jsou zase úplná blbost (Vesmír se točí okolo Země). Zdravý rozum a dobrá výchova, věřím, stačí na rozpoznání těch důležitých ochranných přesvědčení. My lidé fungujeme trochu podobně jako počítač. Jedna podmínka vedle druhé. Když něco, tak něco. Například když na mě někdo křičí, tak automaticky předpokládám svoji chybu jako důvod křiku. Ale máme navrch díky tomu, že si můžeme své názory uvědomit, přehodnotit a změnit. Vždyť kolikrát chybný názor způsobil zbytečnou hádku, útoky, bolest. Změna názorů může být velice náročná. Je potřeba si dovolit názor zpochybnit a vyslechnout jiné názory. A pak přemýšlet a hodnotit. 

Když dojde k silné kolizi dvou názorů, tak je na světě buď hádka a nebo nepříjemné vnitřní pnutí. Emoce pracují a souboj o moc začíná. Není nutné se svých názorů křečovitě držet. Povolme si uzdu a zapřemýšlejme, kde se ten názor vzal, zda je mi ještě platný. Zvažme, zda víc škodí než pomáhá. A hlavně si uvědomme, že když ten názor necháme odejít, pravděpodobně se nám nic špatného nestane. Názor je pomocník, jak situaci vyhodnotit. Nedělejme z něj otrokáře, jemuž se nesmí odporovat. Je tu pro nás, ne my pro něj.

Když opadnou nepříjemné emoce po hádce, zeptejme se partnera, jak situaci viděl on. Pak třeba zjistíme, že na nás kvůli nekoupeným vajíčkům křičel, protože mu po šíleném dni v práci ruply nervy. Nechtěl na nás křičet, ale už toho v něm bylo moc. Sám nás pak třeba ujistí, že nás miluje, že to nechtěl namířit proti nám. Pohovořme si s ním a sdělme mu své vnímaní situace. Netvrďme, že my máme pravdu a že on udělal chybu. Nepřijímejme ani automaticky, že chybu jsme udělali my. V přírodě vnucení svého názoru často zaručí přežití, samičku a nebo teritorium. Ale my jsme lidé. Použijme rozum k tomu, abychom na chviličku zastavili proud svých názorů a zpochybnili je. Pak v klidu můžeme názor přijmout a nebo ho odmítnout. Viděli jsme nyní, že názor je individulání struktura. Jako individuální bytosti máme právo na své individuální názory. Občasná hádka, tedy snaha o vnucování svých názorů, ale nemusí uškodit, pokud si v ní dva neubližují. Nepropadejme tedy  názoru, že výměna názorů není dobrá.

Když se melou různé názory v jednom člověku, i zde se dá něco dělat. Nemusí dojít k vnitřní hádce. Vyndejme soupeřící názory zevnitř nás na papír a konfrontujme je tam mezi sebou. Zvažujme pro a proti k jednotlivým názorům a pak si vyberme ten více vyhovující.

Názory jsou naší vizitkou. Skrze názory a jejich důsledek - naše chování a mluvu - se jevíme druhým. Názory jsou místem setkání nás jako osobností. Na jejich základě utváříme svůj život a ovlivňujeme životy ostatních. Nezapomínejme, že názorům nemusíme věřit. Máme to vrozené, ale opravdu nemusíme.

Je nějaký názor lepší než jiný? Myslím si, že čím více vnitřní svobody nám i ostatním názor přináší, čím méně svazuje a čím více vede k lásce, pochopení a kvalitní osobnosti, tím je moudřejší.